|
Kdekdo už se doslechl, že mezi členy kapely Ahmed má hlad bují různé druhy idredentizmů, imperiálních programů, separatismů, revizionizmů a mnoho dalších odrůd politických avanturismů zaměřených především na Balkán, východní Evropu a severní Asii. Nemine koncert, aby během něj nebo bezprostředně po něm nezazněla slova agitující pro Velké Polsko, Bulharsko v sanstefanských hranicích, samostatný Sandžak, Velké Srbsko, autonomní Jakutsko, separátní Kašuby, Chorvatsko od Boky Kotorské k Balatonu či jednotnou Makedonii pod vládou vzkříšeného cara Alexandra. Bubeník Ahmeda Filip Hrubý tomuto vnitroskupinovému trendu dlouho odolával. Při práci v nadaci Člověk v tísni viděl nepěkné konce, ke kterým podobné ideové proudou vedou, a na své spoluhráče se snažil výchovně působit prostřednictvím textových i obrazových informačních materiálů vydávaných Infocentrem rodné dobročinné organizace. Nakonec si ale i on našel svůj národ, kterému zatoužil pomoci k ovládnutí nových území a posléze k imperiální slávě. Úkol, který si agilní bubeník předsevzal patří ovšem k nejobtížnějším: poddat středomoří a jih střední Evropy pod nadvládu Slovinské říše. Náklonnost k slovinskému národu u Filipa propukla neočekávaně, když si jednoho dělného odpoledne listoval statistickými ročenkami států bývalé Jugoslávie, aby se dozvěděl něco zajímavého z tamního makrosociálního i makroekonomického života. "Byla to láska na první pohled", přiznává se Filip, "národ s tak obrovskou roční spotřebou mužského vlasového gelu musí být po společenské i kulturní stránce dokonalý". Několik měsíců byla bubeníkova náklonnost k jihoslovanské národnosti jen platonická a dálková, ale před několika týdny to nevydržel a vydal se na vlastní pěst do slovinského hlavního města Lublaně. V Lublani se kvapně seznámil se slovinským národoveckým kvasem, a už za několik málo dnů přišel s vlastním akčním programem, který shrnul do dvou hesel: "Slovenci, jebite sa, da vas bo več!" a "Ugleja, Trst in Celovec!" První z Filipových myšlenek je zdánlivě tuze jednoduchá, ovšem už při zběžném studiu statistických údajů o slovinské natalitě musí být každému jasné, že změna slovinských reprodukčních návyků směrem k rodině s deseti až patnácti dětmi nebude bez jistého dílu násilí asi možná. Ve chvíli, kdy počet obyvatel Slovinska přesáhne deset milionů, předpokládá pražský bubnující sociolog nástup druhé fáze akčního programu, tedy uplatnění věčného práva slovinského národa na sídelní prostory v Korutanech a na severovýchodě Itálie. Vzhledem k tomu, že každá z přelidněných rodin ve Slovinsku ráda povinně pošle osm až dvanáct svých dětí do služeb armády, budou tou dobou slovinská vojska jednou z nejsilnějších ozbrojených sil v Evropě. Akceschopnost ozbrojené pěsti budoucího Slovinského impéria navíc posílí elitní janičářské oddíly vychované z dětí odebraných svým neslovinským rodičům v okolních zemích. Mladí slovinskojazyční Rakušané, Italové, Maďaři a Chorvaté nakonec přivedou podle sociologizujícího bubeníka slovinské hordy k definitivnímu vítězství Slovinské imperiální myšlenky. Filip Hrubý si tedy konečně vybral svou cestu. Sám si uvědomuje, že vyrazil na dlouhou a náročnou pouť, v níž mu celá kapela přeje ze všech svých srdcí, aby vytyčených cílů dosáhl. "Ať si Mikuláš Kroupa brojí pro velké Mongolsko, Michal Hroza pro ještě větší Uzbekistán a Laura Kopecká pro Ukrajinskou říši, ale všechny tyhle země už teď velké jsou", říká rozhodným hlasem Filip, "já si zvolil úkol hodný opravdového muže, učiním velkou zemi, o které se to v tuto chvíli opravdu říct nedá!" |
