Ukrajina je rozdělena tokem Dněpru na pravobřežní a levobřežní. Ve 14. století bylo území Ukrajiny rozdrobeno a ovládáno litevským velkoknížectvím, polským královstvím, částečně Uherskem a Moldavským knížectvím. V této době část poddaných prchala před nevolnictvím do jihovýchodních oblastí Ukrajiny k Dněpru, kde si zakládali osady a žili svobodně (kozáci). Jejich střediskem se stala Záporožská Seč. V 15. století vznikl na jižní Ukrajině Krymský chanát, kterým začala osmanská expanze. R. 1569 byla uzavřena litevsko-polská unie, podle níž ukrajinské území připadlo Polsku. Proti tomu začali vystupovat kozáci. Série protipolských povstání kozáků vyvrcholila v letech 1648-1654 pod vedením Bohdana Chmelnyckého. Na tzv. Perejaslavské radě r. 1654 se představitelé Ruska a kozáků dohodli o připojení levobřežní Ukrajiny k Rusku.Roku 1667 se rozdělení na pravobřežní a levobřežní Ukrajinu potvrdilo, pravobřežní část Ukrajiny zabrali r. 1672 Turci, které však do konce 17. stol. ze země vyhnali a pravý břeh poté připadl Polsku. Na pravém břehu vlastnili většinu půdy katolíci či uniaté, obdělávali ji pravoslavní ukrajinští nevolníci.

    Přesné datum narození Maksyma Jevleviče Zaliznjaka neznáme. Podle některých pramenů se narodil v městečku Medvedivci, podle jiných zas ve vesnici Ivkivci. Důležité ovšem je, že již jako mladík odešel Zaliznjak na Záporožskou Seč, kde se podrobil tvrdému kozáckému výcviku. Poté se živil různě, nějakou dobu byl např. rybářem na Dněpru. V pozdějším věku si dle současných ukrajinských pramenů „čím dál více všímal sociální nespravedlnosti a útlaku pravoslavného obyvatelstva ze strany polských pánů“, a tak se roku 1768 dohodl s několika spřízněnými kozáky, že zrealizují protipolské povstání. Na tajné schůzce byl Zaliznjak prohlášen plukovníkem. Spiklenci vyslali posly do Záporoží, na pravobření i levobřežní Ukrajinu, kde vyzývali obyvatelstvo k boji proti polské vrchnosti. Impulsem k povstání také byla přítomnost ruských vojsk v pravobřežní části Ukrajiny, která tam pozval tehdejší polský král, aby mu pomohla se vyrovnat s polskou opozicí. Obyvatelstvo si však vyložilo přítomnost ruských vojáků jako snahu Ruska osvobodit pravoslavné obyvatelstvo od „katolického polského útlaku“. Začali se šířit zaručené zvěsti, že Ruská panovnice Kateřina II. prý vydala zvláštní tajnou zlatou bulu pro ukrajinské obyvatelstvo, ve které se praví, že „je potřeba pobít všechny Poláky a Židy – zavilé utlačovatele a nepřátele pravoslaví“ a že hned po vypuknutí povstání Rusko povstalcům pomůže….. A věřilo se, že právě Maksym Zaliznjak takovou zlatou bulu má.

    A tak roku 1768 bylo v městě Cholodny Jar zformováno jádro bojeschopného povstaleckého vojska čítající 400 duší a vydalo se na pochod. Povstání známé později pod názvem Kolijivščina začalo. Vzbouřenci rychle ovládli města Medvedivka, Žabotín, Smila, Čerkasy aj. Polská vrchnost se povstání zalekla a začala se stahovat do opevněných míst, přičemž nejvíce dle ukrajinských pramenů „polských utlačovatelů, jejich přisluhovačů a lichvářů“ (údajně 6000) se dobře opevnilo v městě Umaň. Kolem města vykopali příkopy, zbudovali mocné dřevěné palisády a na nich umístili 32 děl. Uprostřed města pak bylo údajně ještě jedno další opevnění. Město bránil jeden prapor vojáků a pluk dvorních kozáků polského magnáta Potockého. Dvorní kozáci však den před zahájením útoku přešli na stranu Maksyma Zaliznjaka a tak byla Umaň vlastně dobita bez odporu. Poté však začalo to, pro co se později vžil název „Umaňská řež“. Kozáci začali vraždit všechny katolíky, uniaty a Židy. Kolik jich přitom bylo zabito se přesně neví, ale údajně to byli všichni, kteří se ve městě nacházeli, a to včetně žen, dětí a starců. V lidovém ukrajinském podání se pak později objevují detailnější obrazy toho, jak řež probíhala. Uprostřed Umaně prý kozáci postavili šibenici, na které pověsili Poláka, Žida a psa, a jakýsi gramotný kozák pak na šibenici přitloukl cedulku s nápisem „ljach, žid ta sobaka – vira odnaka“ – „Polák, Žid a pes – stejná víra“¹.

    Zaliznjak nebyl jediným vzbouřencem, který v té době operoval na pravobřežní Ukrajině. Historie a lidová pověst zná i další: Semjona Neživého, Ivana Bondarenka, a obzvláště populárním byl i jistý Jakiv Švačka, který si zřídil hlavní štáb ve Chvastově, kam mu zblízka i zdaleka vodili Židy a Poláky na popravu. Zato se dostal i do ukrajinských lidových eposů, kde je opěvován takto: „Chodí Jakiv Švačka, chodí po Chvastově, pěkné žluté botky má. Věší židy, věší lechy, na panských vratech pěkně zvysoka…“

    Povstání rychle rostlo. Z některých oblastí pravobřežní Ukrajiny utekli všichni Poláci a Židé a povstalci očekávali osvobození a spojení s Ruskem, pevně věříce, že ruská vojska vstoupila na pravobřežní Ukrajinu jen kvůli tomu. Avšak ouha. Ruská vojska zpacifikovala polskou protikrálovskou opozici a hned poté začala likvidovat i vzbouřence. Z těmi se posléze zacházelo podle toho, čí to byli poddaní. Vzbouřenci poddaní polského krále skončili do jednoho na popravišti, zatímco ruští poddaní pomohli kolonizovat Sibiř. Maksyma Zaliznjaka pozvali Rusové na schůzku s jistým plukovníkem Gurjevem – velitelem kárného donského pluku kozáku, který byl poslán do Umáně s úkolem uklidnit situaci. Maksym tam přišel skálopevně přesvědčen, že plukovník je jeho ochránce a spojenec. Ten ho však zatkl a vydal na mučidla. Nejdříve měl být lámán v kole, ale později dostal 150 ran holí a byl odeslán do sibiřského Něrčinsku do věčného vyhnanství. Podle různých svědectví prý ale Zaliznjak ze Sibiře utekl a stihl se ještě zúčastnit selských bouří v Rusku v letech 1773-1775.

    Podobně bylo postupováno i s ostatními hajdamáky², což pomohlo uklidnit vzbouřené ukrajinské obyvatelstvo a nastolit na několik let polsko-ruský pořádek a klid.

sepsal: Andrej Andrejevič Novik