Dáda Hůle pedagogem

    O tom, že se Ahmedův harmonikář Daniel Hůle už léta poloprofesionálně snaží ovlivňovat sociální chování romské mládež na pražském Smíchově, se zvídavý zájemce o dění kolem Stejných ksichtů mohl dozvědět už před několika měsíci v rozhovoru na stránkách Infoservisu Člověka v tísni. Nedávno se Dáda v tomto oboru dokonce plně profesionalizoval a přijal na částečný úvazek místo vychovatele Diagnostického ústavu mládeže v Hodkovičkách. Dlouhou dobu se Dádovi zdálo, že zkušenost aktivního muzikanta a zkušenost aktivního pedagoga nelze nijak účinně propojit. Jiná myšlenka než přivést své dobrovolné chovance na Ahmedův koncert a případně je seznámit se členy kapely se v hlavě sociálně působícího harmonikáře dlouho nechtěla urodit. A od takové interakce mohl jen těžko očekávat nějaký pozitivní dopad na smíchovskou romskou mládež, ještě méně na jakýkoli spolek bulharizovaných Čechů a ze všeho nejméně na českou hudební scénu. Integrálně žijícího i myslícího jedince, k jakým bezesporu Daniel patří, takový stav nemohl dlouhodobě uspokojovat.

    Naštěstí si všímavý muzikant během svého souběžného pedagogické a hudebního působení začal uvědomovat výskyt neobvyklého množství paralel mezi chováním kolektivu svých svěřenců a chováním členů Ahmeda. Tento původně nejasný pocit se výrazně zostřil poté, co Dáda Hůle začal pracovat jako vychovatel. Postupně se před ním odhalovaly společné zákonitosti sociálního chování tlupy jeho spoluhráčů a skupiny romských adolescentů ze Smíchova, které Dáda láskyplně, avšak ne zcela přesně nazývá dětmi.

Graf docházky na zkoušku za leden (příchod znamená pozdní příchod, odchod předčasný odchod, absence znamená abcenci), nejhodnější jedinec každého měsíc dostane pochvalu, nejzlobivější důtku

    Samotné rozpoznání společných rysů v chování obou společenství nebylo pro harmonikáře příliš překvapivé ani zajímavé. Sdružení Ahmed má hlad jako ostatně většina spolků takzvaných hudebníků vznikla z parazitické snahy přimět sociálně zdravé jedince k návštěvě hospody či klubu, kde si postižení za peníz zaplacený hudebníkům mohou pouze ověřit, že koncert za návštěvu nestál, pobyt v sociálně nezdravém prostředí hostince pak snadno původně zdravého jedince naruší. Leží-li taková myšlenka v základech sdružení muzikantů, nelze se divit tomu, že chování jeho členů i celku osmihlavého společenství nabývá nezřídka sociálně patologických rysů. A zákonitosti vnitřních a vnějších projevů sociálně problémových skupin obyvatelstva jsou pochopitelně často shodné. Po stádiu detekce, kdy Dáda dešifroval, zařazoval a objasňoval jednotlivé paralely mezi děním v obou skupinách, logicky musela přijít i chvíle uplatnění nabytých pedagogických znalostí a schopností na Ahmeda.

    Podle scénáře, který se dlouhodobě osvědčil u Dádových dětí ("Přijedeme večer, to se opečou buřty, pak se jde spát třeba ve čtyři nebo v pět ráno, vstane se ve dvanáct. Během dnes se dojde pro dřevo a vyrazí se do hospody."), harmonikář například připravil nedávnou Ahmedovu víkendovou zkoušku na Cholíně. Metoda, již Dáda Hůle charakterizoval slovy: "vezmu to vždycky oklikou, takže ujdeme třeba deset patnáct kilometrů, ale cílem musí být hospoda," přiměla Ahmeda k tomu, že během jediného víkendu nacvičil šest nových písní. Ne všechny zkušenosti se smíchovskými Romy se zdařilo na kapelu úspěšně aplikovat. Avšak i výsledky neúspěšných experimentů nepostrádají přinejmenším jistou výpovědní hodnotu. Tak se kupříkladu ukázalo, že schopnost hospodařit mají členové Ahmeda zřetelně horší než Dádovi svěřenci. Stejně jako smíchovským dětem se harmonikář snažil kapele osvětlit fungování ekonomických principů hrou s fiktivními bankami. "Jedna byla výhodná, s padesátiprocentní šancí zdvojnásobit vklad," popisuje Dáda princip hry. "Stejně pravděpodobný byl ale i krach. Druhá banka byla spolehlivá, ale nezúročovaly se tam vklady. Během čtrnácti dnů děti pochopily, že padesátiprocentní možnost krachu je zbytečný risk, a dávaly své peníze do spolehlivé banky." Nikdo kromě Michala Hrozy, který se sám prohlásil za banku a svým kolegům začal na dvousetprocentní úrok půjčovat peníze na vklady do nespolehlivé banky, princip hry nepochopil ani za tři měsíce. Paradoxně nejhůře ve hře dopadl jediný zaměstnanec finančního sektoru v Ahmedu Andrej Novik.

    Nová kvalita Dádovy vnitrokapelové výchovy přišla s okamžikem harmonikářova nástupu na místo vychovatele v diagnostickém ústavu mládeže. Smíchovský hudebník objevil mámivé kouzlo represe, kterému okamžitě podlehl. "Mám autoritu z pozice fyzické převahy, to funguje," uvědomil si a konečně ve styku se svými spoluhráči začal využívat všech svých pedagogických možností. Vzhledem k tomu, že jedním ze současných největších problémů Ahmeda je nedochvilnost a neschopnost efektivně si rozvrhnout čas, začal Daniel Hůle systematicky sledovat právě časovou položku kapelového života. Popřejme mu, aby pečlivý sběr dat o příchodech a odchodech na zkoušky, zvukové zkoušky před koncertem a začátky produkce spojený s trestem i odměnou, přinesl stejně významný efekt, jako většina předchozích Dádových pedagogických koncepcí.